Lis Albion, dřevořez, George Baxter, 1835
Když některé oborové sdružení postupuje tvrdě proti porušování autorských práv, zpravidla si tím přízeň veřejnosti nezíská. To má svou příčinu: hranici mezi piráty a platícími zákazníky nelze totiž vymezit — většina lidí někdy za něco zaplatí a někdy za něco nezaplatí, dílem jsou tedy obojí; boj proti porušovatelům práv je zároveň bojem proti vlastním zákazníkům. Tvrdý postup pak nerozumem toho, kdo tuto skutečnost přehlédl.
Duševní vlastnictví je pojem mladý a rozvinul se s průmyslovou revolucí; již před ní, s rozšířením knihtisku, se sice objevily monopoly na tisk určitých knih, není však zřejmé, že jejich účelem bylo chránit autory děl; monopoly na výrobu nebo provozování lecčehos bývaly tehdy běžné.
Dokud se knihy opisovaly, platilo se za opis, ale autorovi jen vzácně. Platilo se hudebníkům za to, že hrají, ale skladatel býval odměněn v zásadě jen tehdy, pokud si u něj skladbu někdo objednal.
I když se v nedávných stoletích přiznalo autorům právo autorské, neodrazilo se to v cenách rozmnoženin jejich děl, jak podotýká v jednom eseji Paul Graham: prodejní ceny byly a jsou takové, že to vypadá, že platíte za nosič, nikoli za jeho obsah. Cena nosičů mezi různými autory příliš nerozlišuje; není to však jen vina prodejců — ceny jsou takové, jaké jsou kupující ochotni platit, a úroveň a hodnota obsahu jsou ryze subjektivní. Potíž vyvstala s obsahem digitálním, který pevného nosiče nepotřebuje.
Autorské právo, anglicky copyright, tedy právo vyrábět kopie, vzniklo proto, aby vydavatelé nemohli vydělávat na rozmnožování děl autorů a ty přitom neodměnit. Vzniklo v době, kdy kopie nešlo vyrábět bez nákladů.
Nyní je uplatňováno v době, kdy lze kopii vytvořit prakticky zdarma, a jeho uplatňování se nezaměřuje tolik na ochranu autorů před vydavateli, nýbrž se snaží bránit v bezplatném sdílení děl — „chránit“ autory před bezplatným šířením jejich tvorby! To by třeba v antice přišlo autorům absurdní. Kdyby se tehdy objevila nějaká zázračná možnost rychle a zdarma rozmnožovat rukopisy, jejich původci by nejspíše byli nadšeni, že se jejich myšlenky mohou tak snadno šířit.
I dnes se řada tvůrců patrně dostává do mnohem širšího povědomí především díky šíření bezplatnému, ať už toho, co bylo uvolněno oficiálně, nebo i díky šíření protiprávnímu. Když nakonec vydělají, těží přitom i z takto získaného povědomí. Ti moudřejší to vědí a část své tvorby uvolňují oficiálně.
Před vznikem práva autorského tvořili ti, kdo chtěli něco sdělit, a kdo si mohli tvorbu dovolit — buďto že byli sami majetní, nebo že je někdo majetný podporoval. Na výdělek směli zpravidla pomýšlet jedině umělci výtvarní, které současníci beztak nelišili od řemeslníků, a pak umělci výkonní — ty zas jejich současníci příliš nelišili od šašků, komediantů a podobných atrakcí vůbec.
Autorské právo zastaralo. Asi všichni se shodují v tom, že je potřebí proměnit ho pro éru digitální, jen představy o způsobu se rozcházejí. Tvůrci by se měli zamyslit nad tím, jaká ochrana by skutečně vyhovovala jejich zájmu, a tím by mělo být co nejvíce tvorbu sdílet (a neumřít přitom hlady).
Jenže zákony a mezinárodní smlouvy nejsou dnes protlačovány tvůrci ani uživateli, nýbrž velkými vydavateli — vydavatelským a nahrávacím průmyslem. Jistěže je prospěšné, že někdo poskytuje studia, prodejní kanály a další podporu; jenže průmyslu jde prostě o výdělek; šíření bezplatné je pro něj konkurencí, která mu ubírá obrat — přinejmenším domněle. Nové vymezení autorského práva z pohledu potřeb tvůrců i uživatelů by nejspíše viděl vždy jako ohrožení svých zájmů obchodních.
To vypadá neřešitelně. Jak se mohlo stát, že největší moc má v rukou pouhý prostředník (mezi tvůrcem a uživatelem)? Vedle prodejnosti zákonodárců jsou na vině i sami tvůrci, že svá práva na průmysl převádějí. Jenže mezi začínajícím autorem a zavedeným vydavatelem je vztah nerovný, hlavně na velkých trzích. Dokud se však autoři nechají zastupovat těmi, kdo sledují především čtvrtletní prodejní výsledky, a nezačnou se o svá práva více brát sami, těžko se nadějeme vyhlídek lepších.
