Po několika letech tápání pořadatelů, které letos skončilo přesunutím veletrhu z jarních dnů na letní, a kdy se součástí veletrhu měla stát obří „lidová veselice“ i v městě Hannoveru, se nepodařilo splnit – zdá se – plánovaná čísla návštěvnosti a jak Veletržní správa Hannover Messe oznámila, na další rok se nedařilo bukovat dostatečný počet vystavovatelů, takže samonosnost tohoto veletrhu byla ohrožena. Proto dochází k integraci témat, souvisejících s průmyslovým sektorem, do veletrhu Hannover Messe, největšího strojírenského veletrhu v Evropě.
Pro mě osobně zánik CeBITu znamená konec další kapitoly mého života. Vždyť CeBIT byl pro nás, „čipáky“ tím, kam jsme jezdili nasávat informace o novinkách a trendech, které nás čekají především v oblasti komunikační techniky, ale třeba i zabezpečovací techniky. Tedy v oborech, kde naše firmy měly co říci, a prezentovaly se tu samostatně ve svých – sice malých – ale přesto důležitých stáncích. 2N, Alwil Software (dnes Avast), Grisoft, Miracle Group… To všechno byly firmy, které se nemusely obávat o to, že v době nárůstu počítačů v kancelářích i domovech a v jejich propojování do online sítí budou jejich stánky opuštěné.
Poprvé jsem CeBIT navštívil v roce 1990 s Petrem Jandíkem, tehdy za první časopis o počítačích tady u nás, P+C. Jeli jsme škodovkou 105L se dvěma dvacetilitrovými kanystry benzinu pod předními sedačkami, vařili jsme si na plynovém vařiči, který používají horolezci, na odstavných parkovištích. Spali jsme ve spacáku před výstavištěm a Halou 1 na novinářském parkovišti. Já v autě, Petr ve spacáku na zemi venku před autem. Ráno na něm byla vrstva sněhu. Pro Němce jsme museli být zjevením odkudsi, když Petr ve svém obleku z tanečních, tedy bylo Petrovi asi 30, s krátkými nohavicemi ala Václav Havel a v bílých teniskách Prestige, jsme brázdili výstaviště a lidi se za námi otáčeli a jediný, kdo nám poskytl přístřeší, pivo, kávu a občerstvení na cestě veletrhem byli tehdy bratři Jirkalové ze Servodaty. Rád na to vzpomínám, bylo to dobrodružství, měli jsme s sebou první laptop Toshiba se dvěma 3,5palcovými mechanikami. Na jedné byl operační systém MS-DOS a textový editor T602 a na druhé jsme měli články, co jsme psali po lavicích nebo v tiskovém centru.
Samozřejmě, že nebylo vše jen o práci, i kulinářské zážitky z Hannoveru se mi vryly hluboko pod kůži a naše každoroční ubytování na statku kousek za Hannoverem, kde jsme si odváželi kromě několika desítek kilogramů prospektů z CeBITu, nepočítaně DVD s informacemi a obrázky, i „Nicht gespritzt kartofeln“, tedy ne chemicky ošetřené brambory – produkt pana Mayera v domě, kde všechno na půdě, kde jsme vždy spali, vrzalo při sebemenším pohybu – to vše jsou věci, které mi z mysli nikdy nevymizí. Stejně jako skvělé průvodcovství kulinářskými specialitami v podání našeho kolegy Miloše Helcla, který nás vždy dokázal navnadit na to nejlepší z jídelního lístku, například „ochsenschwanzsuppe“, polévka z hovězí oháňky je toho typickým příkladem. Nebo první jízda na CeBIT s našim kamarádem a grafikem, který Chipu v začátcích hodně pomáhal, v noci neskutečně hlasitě chrápajícím Tondou Křížem, kterou jsme absolvovali v jeho Tatře 613, jež budila takový zájem, že mu během CeBITu nabídlo několik Němců výměnu za jejich nejnovější BMW řady 7. Bohužel, oba už nejsou mezi námi – ale jsou stále v našich duších.
Tak, jako CeBIT. Ten nám umožnil referovat vám, našim čtenářům, o tom, co se chystá, dodnes si pamatuji, jak revoluční počin byl přesun od CSD a HSCSD (2G) přes GPRS (2,5G) a EDGE (2,75G) k UMTS (3G). A jak nadšeně jsme o tom referovali. Dneska, když třeba při vyhledávání jízdních řádů naskočí na telefonu GPRS, vím, že se výsledku hned tak nedočkám…
CeBIT se začal měnit s nástupem obřích mobilních společností typu T-Mobile, Vodafone a jiných a s nástupem technologií LTE (3,9G) a LTE Advanced (4G). Ty totiž umožnily lidem dolovat informace z internetu rychleji a snáze. Ty informace k nim přišly samy a nebylo třeba za nimi jezdit na CeBIT až do Hannoveru, což bylo přes tehdejší Německo 800 kilometrů přes Fuldu z Prahy až na statek pana Mayera. Horní cestou přes Drážďany a Lipsko se odvážil jen málokdo, bez dálnice, která tam je dnes, to byla strastiplná cesta až kousek za Drážďany, proto jsme raději jezdili spodem.
A tehdy začal CeBIT skomírat. Lidé se vrhli na e-shopy, kde si mohli všechno koupit. Nepotřebovali na chvíli žádné veletrhy, protože internet byl zábavou, a přitom průvodcem snů. Pak došlo k tomu, že komunikační technologie se ještě více přiblížily lidem a většinu vystavovatelů stáhl veletrh IFA do Berlína. A i když lidé zjistili, že na internetu je sice všechno, ale nemohou si na to sáhnout, začali se zase vracet na veletrhy. Bohužel ale ne do Hannoveru, kdy březnový termín byl hodně špatný. Pamatuji si, jak jsme s panem Petrem Milerem, který zde začal v roce 1990 vydávat Chip, zažili hned rok poté sněhovou vánici jako hrom. A nebylo to poprvé ani naposledy. Lidem více vyhovoval termín i zaměření IFA (konec září a spotřební elektronika, navíc v předvánočním období), novinářům pak i třeba to, že Berliner Messe dlouho dopředu pracovalo s konceptem každého ročníku veletrhu. A vše skončilo letos, jak jsem psal na začátku. CeBIT prožil svoji smrtelnou křeč. CeBIT tedy definitivně skončil, jeho určité nomenklatury budou vtaženy pod křídla strojírenského veletrhu Hannover Messe.
CeBIT byl nezapomenutelným a úžasným veletrhem. Bohužel jeho existence jako samostatného veletrhu je poznamenána dobou. A do dnešní doby elektronizace, digitalizace a automatizace se asi už nehodí. Nebo jinak: nenašel atraktivní polohu, která by dokázala zaujmout vystavovatele i návštěvníky. A tak se transport životaschopných nomenklatur pod křídla Hannover Messe zdá být logickým vyústěním. Se slovy, se kterými se setkáváme nyní na každém kroku, je totiž daleko více v korelaci třeba Automatizace 4.0, Průmysl 4.0 a podobně.
Chci ale CeBITu – jako takovému – poděkovat za to, že byl. Že jsme se později, když došlo k internacionalizaci redakcí Chipu, mohli potkávat na tomto veletrhu s našimi kolegy z jiných zahraničních redakcí – většinou v hale za leteckým simulátorem. Za ta cédéčka a později gramodesky, kterými jsem si doplnil svou sbírku hvězdných titulů v prodejně na výstavišti nebo poblíž Hauptbahnofu v Hannoveru. Za ten čas, strávený v autech během šílené jízdy po nekonečných německých dálnicích. Za to, že jsem se naučil vnímat eleganci výrobků a více přemýšlet o jejich funkčnosti. Za možnost potkat na stáncích našich firem většinou skvělé lidi, ale i nafoukance, kteří byli naverbováni do zahraničních firem a dokázali kafemlejkovat pořád jen to samé, naučené. S těmi druhými se bohudík už nesetkávám, sešli mi z mysli, těch prvních – třeba z výše uvedených firem – si dodnes vážím a setkáváme se, když ne přímo spolu, tak aspoň tu a tam na Facebooku.
Za tu možnost „být včas u toho“, ti, milý CeBITe, moc děkuji!
