Vize Rosalindy Picardové je velmi radikální a zároveň vzrušující. „Máme-li k dispozici veškerá myslitelná data o lidech, mohli bychom u nich rozpoznat depresi ještě předtím, než se rozvine? A lze vůbec nalézt lepší řešení, než aby tyto informace sbíraly přístroje, které neustále nosíme u sebe?“
Elektroinženýrka z MIT (Massachusetts Institute of Technology) bádá již mnoho let nad tím, jak může nositelná elektronika rozpoznat různé emoce. Zakladatelka výzkumné skupiny Affective Computing nyní sleduje nový cíl. „Můj šéf mě poprosil, jestli bych sestrojila zařízení, které prozradí náladu jeho ženy ještě předtím, než přijde domů,“ vypráví se smíchem. Z toho vzešla myšlenka: Bylo by možné získat údaje o náladě člověka a umět rozpoznat nebezpečné vzorce ještě předtím, než je osoba sama zpozoruje?
Data ze smartphonů mají Rosalindě Picardové prozradit, kdy lidé spadnou do depresí. Červená a modrá křivka ukazují vývoj u dvou případů.
Picardová ukazuje graf se dvěma křivkami. Vizualizace zobrazuje data ze života dvou pokusných osob: na ose X probíhá čas, osa Y ukazuje náladu. Obě křivky běží nejdříve vedle sebe, potom ale následuje zlom. Zde dochází ke krizi. Křivky se oddělí – první, kterou profesorka obarvila červeně, padá prudce dolů. Druhá, obarvená modře, se jenom krátce zlomí dolů a potom znovu nabere výšku. „Čtvrtina lidí je zranitelných kvůli krizi, dostávají se tak na tuto červenou cestu. Zatímco druzí na modré křivce jsou odolní,“ říká výzkumnice. Bylo by velmi cenné, kdybychom znali příčiny této psychické odolnosti. Podle Picardové v západních zemích stoupá počet lidí s depresemi a vědci jako ona se tomu snaží čelit.
iPhone proti smutku
Cílem výzkumnice je v pravý čas nabídnout pomoc, ještě předtím, než se deprese projeví. Kde se však nachází ten pravý časový bod? Tato otázka ji nenechává v klidu. Zeptá-li se samotného postiženého, nedostane odpověď. „Tito lidé ti řeknou – nemám vůbec ponětí o tom, že bych potřeboval pomoc,“ uvádí. Picardová nyní usiluje o to, jak před zhroucením rozpoznat, kdo se později dostane na červenou cestu. Věří, že to dokáže pomocí strojového učení a analytiky.
Kdo Picardovou zná, dobře ví, že udělá vše pro to, aby tohoto cíle dosáhla. Podle dohadů šéf společnosti Apple Tim Cook pracuje na tom, aby v celé věci hrál ústřední roli iPhone. Neexistuje totiž žádný jiný přístroj, který by sbíral tolik informací o našem životě, komunikaci, nebo dokonce o chování.
V mnoha experimentech Picardová zkoumá, jaká data by mohla vydat tajemství. Hledá proto zajímavé souvislosti, například mezi vodivostí kůže a stresem nebo mezi poruchami spánku a depresivními fázemi. Také zde hraje roli to, jak často uživatel telefonuje nebo v průběhu dne mění místo, kde se zdržuje – všechny tyto informace mohou přinášet informace o jeho náladě.
Ne až tak jednoznačné
Tyto korelace jsou však poněkud ošidné. Vědec Anmol Madan a kolegové z MIT v jedné z prvních studií již v roce 2010 zjistili, že se pokusné osoby cítily smutnější ve fázi, kdy méně často telefonovaly, napsaly méně SMS zpráv, měly méně mezilidských kontaktů nebo zřídkakdy měnily místo pobytu. Výzkumníci z Riceovy univerzity v Houstonu dokonce v roce 2013 ohlásili, že v podobě „MoodScope“ vyvinuli senzor nálady, který rozpozná deprese podle způsobu užívání mobilu. Pro účely studie vyplňovalo 32 probandů celkem dva měsíce každý den dotazníky o své náladě a zároveň dali k dispozici data ze smartphonů. Po tomto tréninku systém podle vědců rozpoznal aktuální náladu s přesností kolem 93 procent. Software využíval počet a délku volání, textové zprávy a maily, historii surfování a místa, kde se pokusné osoby zdržovaly.
Pomáhá česká mobilní aplikace
Stav české psychiatrie dnes není právě utěšený. Duševně nemocní jsou se svým psychiatrem v kontaktu jenom jednou za několik týdnů. Často jde o krátké návštěvy, protože málo lékařů nemá na velký počet pacientů čas. To neumožňuje efektivní kontrolu zdravotního stavu klientů. Psychiatrům má pomoci mobilní aplikace s názvem ITAREPS, kterou se svým týmem vytvořil Filip Španiel z Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ). „Princip nástroje je jednoduchý – nemocný každý týden odešle krátkou textovou zprávu s odpověďmi na deset otázek,“ vysvětluje Španiel. „Pokud aplikace vyhodnotí odpovědi jako rizikové, odešle zprávu ošetřujícímu lékaři, který pak kontaktuje nemocného a v případě potřeby upraví medikaci. Tím může předejít nové atace nemoci a hospitalizaci." Podle výzkumů dokáže aplikace snížit počet hospitalizací až na pětinu.
Když však chtěl nizozemský psycholog Joost Asselbergs v roce 2016 tuto studii zopakovat, nenašel žádné souvislosti mimo rozmezí čiré náhody. Psycholog z Karlsruhe Philip Santangelo přezkoumal, jestli se pacienti s posttraumatickou stresovou poruchou skutečně pohybují v menším okruhu. Když však zkoumal pohyb pokusných osob podle GPS trackingu, nenašel žádné velké rozdíly oproti kontrolní skupině. David Mohr z chicagské Severozápadní univerzity proto varuje: „I když různé malé studie ukazují, že rozpoznání nálady pomocí těchto dat je možné, zdá se, že tyto výsledky se nedají zobecnit.“
Vzdát to ale výzkumníci nechtějí – a Mohr také ne. Odvahu mu dodává skutečnost, že data ukazují vzorce, které však nejsou tak jednoduše rozpoznatelné, jak se autoři výzkumů nejprve domnívali. Doufají, že pomocí většího množství dat dostanou přesnější obraz. Margaret Mitchellová z výzkumného oddělení Google Research a dánský počítačový lingvista Dirk Hovy například letos ukázali, že z textů na sociálních médiích se dají vyčíst deprese a rizika sebevražd. Vědec Hong Lu z laboratoří Intelu pro tyto účely testoval jazykové analýzy a společně se svým týmem vyvinul klasifikátor jménem StressSense. Použil mikrofon telefonu s Androidem. Již dříve se zkoumalo, jak se chová hlas uživatele v rozhovorech. Výška hlasu a rychlost řeči totiž korelují se stresem. Systém tak rozpoznal duševní rozpoložení s přesností kolem 80 procent.
Zhoupnutí nálady
Se všemi těmito informacemi z výzkumů se zároveň vynořuje otázka, jestli uživatel akceptuje tento dohled jenom proto, že je zde eventualita onemocnění depresí. „Používat integrovaný mikrofon telefonu se zdá velmi slibné,“ komentuje to Mohr. „Vyvstávají ale zároveň etické otázky.“
Jiné nasazení technologie by mohlo být bližší praxi – získávat jenom málo zacílených senzorických dat a kombinovat je s vlastní informací od uživatele. Philip Santangelo například pracuje na automatickém rozpoznání hraniční poruchy. „Lidé jsou velmi špatní v odhadu, jak silně se jejich nálada v uplynulých dnech zhoupla,“ říká psycholog. Proto pracuje na aplikaci, která se pokusných osob dvanáctkrát denně zeptá, jak se jim právě daří. Čím méně je někdo stabilní, tím vyšší je riziko sebezranění. Pokud se informace kombinuje se senzorickými daty, která například prozradí, jak často se někdo pohybuje nebo jestli s někým komunikuje, může být přesná předpověď krize možná. Při nebezpečí by tak mohla být odeslána zpráva ošetřujícímu lékaři anebo příslušné poselství pacientovi.
