Robot Morphy se spoluatory výzkumu: Andrew Meltzoffem a Rajeshem Reo
Výzkumníky z University of Washington zajímalo, zda 18měsíční batolata budou robota s hlavou, očima a končetinami považovat za věc, anebo za živou bytost.
Šli na to od lesa: Nejprve nechali batole hrát si s hračkami. Jakmile se začalo cítit uvolněně, postoupili k pokusu: odkryli robota Morphyho, ovládaného výzkumníkem mimo dohled dítěte.
Pro jednu skupinu dětí pak následovalo, že výzkumnice Rechele se začala bavit s robotem, jako by to bylo dítě: Obrátila se na něho, pozdravila ho a zeptala se, zda si chce hrát. Pak mu kladla otázky jako: „Kde máš bříško?“ nebo „Kde máš nos?“ a robot na ně odpovídal tím, že si ukázal na „břicho“ anebo na na „nos“. Děti zpravidla napjatě sledovaly. Posléze robota zanechala v místnosti s dítětem.
U skupiny srovnávací byl rozhovor Rechele s robotem vynechán.
Když zůstal robot s dítětem sám, nadále se mírně pohyboval a vydával zvuky a zkoušel tak poutat pozornost dítěte, a svýma kamerovýma očima se zadíval na tu nebo na onu hračku. Výzkumníci sledovali reakci dětí — především to, zda budou následovat robotův „pohled“.
Z první skupiny na robota reagovalo třináct dětí ze šestnácti. V druhé skupině však jen tři děti ze šestnácti. Zbylé si ho nevšímaly — nevnímaly ho jako bytost s očima, která může něčemu věnovat pozornost, a tím tedy sdělit, že je to zajímavé.
Jako rozhodující se tak ukázalo ne to, jak robot vypadá, nýbrž to, zda děti nejprve viděly, že s ním Rechele mluví.
Studii zveřejnili v časopise Neural Networks.
video
