Basy duní, společnost se baví, vaše druhá polovice zní radostně: pokud si pustíte hlasovou zprávu, dostanete se hned doprostřed dění. Aniž byste museli číst mnoho slov, je vám hned jasné, že večírek je na nejlepší cestě. Někteří uživatelé to tak mají rádi. Podle informací od WhatsAppu se denně pošle až sedm miliard hlasových zpráv. Uživatelé si tak mohou vyměňovat informace rychleji, snáz, a také na osobní rovině. Nicméně mezi uživateli WhatsAppu nejsou jen příznivci této formy komunikace.
V běžném životě je ale možné pozorovat, že mnoho lidí velmi rozčiluje, když jim přijde hlasová zpráva. U vlastní rodiny je míra tolerance vyšší, ale cokoliv, co přesahuje nejbližší emocionální rodinnou sféru, začne být pro většinu uživatelů v jistém okamžiku velmi otravné. To tvrdí digitální expert Gerald Lembke, který je profesorem mediální ekonomie a managementu v Mannheimu.
Zajímavý je také postřeh od uživatelů, kteří hlasové zprávy sice rádi posílají, ale neradi je poslouchají. Proč tomu ale tak je? Expert vysvětluje, že nahrát vzkaz jen tak mimochodem když stojíte u pokladny nebo sedíte v autě, je velmi snadné. Poslech takové zprávy ale už vyžaduje akci. Komunikace pomocí hlasových zpráv je asynchronní čili časově zpožděná. Někdo něco nahraje, odešle a teprve se zpožděním se zpráva vyslechne.
Hlasové zprávy ve WhatsApp: komunikace jako jednosměrná ulice
| Zdroj: Andrea Piacquadio/Pexels
Lembke dále hlasové zprávy přirovnává k jednosměrné komunikaci. Z teoretického hlediska jde dokonce o její výrazné zjednodušení: "Jste nezávislí na reakci příjemce, a to v prvé řadě komunikaci usnadňuje. Je pouze jednosměrná a není určena pro interakci."
Pokud je někdo dočasně nedostupný a záležitost není naléhavá, tento typ komunikace dává smysl. Pokud ale jde o domluvu s více lidmi, je synchronní telefonický hovor efektivnější a produktivnější.
Psycholožka Adlerová k tomu také dodává, že "pokud chcete například sdělit datum, neměli byste ho vkládat do několikaminutové hlasové zprávy, ale poslat jako text. Příjemce ho tak může okamžitě vidět a později si ho také snadno vyhledat."
Nesoulad mezi tím, co se plánuje sdělit a co se opravdu říká
Někteří lidé při mluvení také trochu odbíhají od tématu a nejsou věcní a struční. Mluvené slovo je méně plánovité, než psaný text. Sice si můžete předem promyslet, co vlastně chcete říct, ale realita se pravděpodobně bude přeci jen rozcházet s předchozím plánem.
Zatímco u textu si můžete znovu přečíst, co jste napsali a případně obsah změnit tak, aby lépe vyhovoval zamýšlenému sdělení, u mluvené řeči to nejde. Tam to často uteče do zbytečného kecání a odbíhání od tématu. Svou roli sehrává i omezená délka. Přestože textová zpráva může být také osobní, je více soustředěná a cílená na sdělení obsahu.
Jde také o cit a empatii
Dalšími průvodními jevy, které také mohou předat sdělení, jsou smích, rychlejší mluvení, šeptání a přestávky na přemýšlení. Je ale důležité, aby obě komunikující strany souhlasili s hlasovou formou komunikace namísto textové. To souvisí s citem pro věc a empatií. Pokud někomu pošlete hlasovou zprávu a dotyčný neustále odpovídá textově, pak je jasné, že o hlasovou komunikaci nemá zájem. Příjemce také může naopak sdělit, že upřednostňuje telefonický rozhovor nebo textovou komunikaci.
Experti také radí učinit jasné rozhodnutí, jakou formu komunikace chci a jednoznačně to druhé straně oznámit. Pro mnoho lidí je to ale těžké.
