Vzhledem k takovému vývoji se obsah na vyžádání stává jednou ze základních zvyklostí. Tento fakt tedy bude mít dopad na to, jak spotřebitelé za obsah platí, i na výši částky, kterou jsou ochotni utratit. Jelikož se obsah na vyžádání stává jednou ze základních funkcí, je pravděpodobnější, že bude považován za něco, co je třeba zohlednit v základních televizních poplatcích. Na to ovšem musejí patřičně reagovat také stávající poskytovatelé a jejich podnikatelské modely.
Od lenošení na pohovce k virtuální socializaci
Od přírody jsme společenská stvoření a rádi proto své zážitky sdílíme a probíráme s ostatními. Totéž platí také u většiny shlédnutého televizního/video obsahu, protože z velké části souvisí se sociálními hledisky – kombinace těchto dvou prvků vytváří přidanou hodnotu. Přes 40 procent spotřebitelů přiznává, že v průběhu sledování televize využívá pravidelně také služby sociálních médií, např. Facebooku či Twitteru. Čtvrtina dotazovaného vzorku respondentů ve studii organizace Ericsson ConsumerLab uvádí, že jsou za televizní/video obsah ochotni platit spíše v případě, kdy jej mohou sledovat spolu s ostatními, než když jej sledují sami.
Umožnění online sociální interakce v souvislosti s televizí tak může motivovat spotřebu a zvyšovat ochotu za ni také platit. Uživatelé již nyní mohou využít několik sociálních služeb, které jim umožňují o tom, co sledují, také hovořit s ostatními – a to nejen při samotném sledování, ale také před ním a po něm.
Takovéto chování ovšem bude mít dopad na to, jak poznáváme a objevujeme obsah, protože máme sklon věřit radám od svých přátel více než názorům osob, které neznáme. V budoucnu tak může docházet k tomu, že si budeme vybírat pořady prostřednictvím sociálních fór namísto elektronického přehledu pořadů či klasického rozhraní s obsahem.
Více obrazovek a reklama
Při rozšíření tradiční televize pomocí nových služeb a funkcí je nutné dbát na to, abychom nepřerušovali či nenarušovali samotný televizní zážitek. První pokusy začlenit sociální služby do televize vedly ke konfliktům mezi soukromým charakterem mnoha konverzací a sdílenou povahou televizní obrazovky. Jednou z možností, jak daný konflikt vyřešit, je využití druhé obrazovky, např. tabletu či mobilního telefonu. Spotřebitelé tak budou moci přepnout mezi velkou obrazovkou televizoru a menší, oddělenou obrazovkou, a tak se rozhodnout, zdali má být určitá konverzace soukromá, nebo naopak veřejná. Přestože je hlavní televizní obrazovka zdaleka nejvyužívanější, k důležitým přístrojům ke sledování médií začínají patřit také počítače, smartphony a tablety. Díky různorodým aplikacím, přístupu k internetu, nakupování online, chatování či telefonování s využitím videa se tak z tradiční televizní obrazovky stává multifunkční zařízení. Pro dotyková zařízení již někteří poskytovatelé televizních služeb nabízejí také aplikace, nahrazující dálkové ovládání.
Není těžké uhodnout, že se tím otevírají výrazné možnosti reklamního působení. Dobře personalizované sdělení může pak být divákem přijato příznivě – sleduje-li cestopisný pořad, dost možná bude mít chuť prozkoumat také nabídku zájezdů do konkrétní destinace. Existuje ale bezesporu také riziko odmítání interaktivity. Zvyk je totiž železná košile a diváci mají stále ve velké míře televizi jako způsob pasivní relaxaci po dni, který je naopak interaktivitou přeplněný. Zde je pak zajisté důležitá možnost oddělení interaktivního obsahu na vedlejší obrazovku, aby se nestal obtížným.
Globalizace médií
Internet je skutečným akcelerátorem globalizace a nastavuje standard přístupnosti obsahu všem. Cokoliv, co jde proti tomuto standardu, může být vnímáno jako omezení. Pokud je tedy vybraný obsah některým spotřebitelům k dispozici později než jiným, či jen na exkluzivních kanálech, nelíbí se nám to. Existují argumenty, že nelegální stahování není projevem špatných úmyslů, ale reakcí na absenci legálních konkurenčních alternativ s možností vybírat z více cenových úrovní. Ve prospěch této teorie mluví porovnání míry pirátství v USA s širokou nabídkou obsahu za rozumné ceny například se Španělskem, ale i Českou republikou. Obecně prostě nejraději využíváme výrobky a služby s nejlepším poměrem cena/výkon a jsme ochotni za ně také platit. A to bez ohledu na to, zdali danou hodnotu měříme penězi, časem či vynaloženým úsilím nebo zdali pro nás bude znamenat lepší postavení, zábavu či obsah. Zlepšení kvality legálních řešení tak představuje tu nejlepší cestu vpřed.
Co z toho všeho plyne?
Televizní průmysl jednoznačně směřuje k využívání internetu, protože:
- uživatelsky přátelská a nákladově efektivní technická řešení poskytují spotřebitelům přístup k internetovému obsahu na různých zařízeních, např. na hlavní televizní obrazovce, počítači, mobilních zařízeních a tabletech
- obsah ve vysoké kvalitě je stále dostupnější online
- spotřebitelé ve stále větší míře sledují televizní vysílání i video online
Zmíněný přechod doposud vykazoval nikoli revoluční, ale spíše evoluční vývoj, který však bude mít značný dopad. Ochota spotřebitelů platit za živě vysílaný obsah bude i nadále pravděpodobně vysoká, ale některé tradiční služby televizních společností, např. placené filmové kanály, čeká nejistý osud, a to zejména díky konkurenci z řad nových internetových hráčů. Televizní průmysl již má na internetu poměrně silnou pozici. Mnohé televizní společnosti nabízejí online přístup k vlastnímu televiznímu obsahu v rámci funkce catch-up TV. Mezi „starými“ hráči tak z daného globalizačního trendu budou s největší pravděpodobností těžit nejvýznamnější držitelé práv. Současný model mediálních práv založený na exkluzivní, „vymezené“ dostupnosti již nebude schopen spotřebitelům nabídnout požadovanou hodnotu. Pokud se však televizi podaří využít nové příležitosti a uspokojit potřeby a očekávání spotřebitelů namísto toho, aby jim stála v cestě, bude představovat hlavní službu v oblasti videa také v budoucnu.
Toto byl 2. díl článku o budoucnosti televize, první díl naleznete ZDE.
video
