Pokud jste v minulosti chtěli z počítače dostat lepší zvuk, neobešli jste se bez dedikované zvukové karty. Dnes jsou integrovaná zvuková řešení již součástí systému, takže další zvuková karta je ve většině případů zbytečná.
Jak ale k této změně došlo? Podívejme se na historii audio technologie v PC.
Staré dobré časy zvukových karet
Zdroj: Wikimedia Images / Pixabay
V osmdesátých letech minulého století byly reproduktory počítačů omezeny na jednoduché pípání, které vydávaly tehdy hojně používané počítače IBM kompatibilní. Ty informovaly uživatele o úspěšném spuštění nebo naopak problému s počítačem.
Už tehdy ale dokázali programátoři ovládat jednoduchý reproduktor počítače tak, že mohl hrát skladby Johanna Sebastiana Bacha například ve hře "Paratrooper" z roku 1982.
Kromě primitivního zvuku malých reproduktorů byl problém také v tom, že procesory PC musely víceméně zastavit všechny ostatní úlohy, aby mohl reproduktor vydával tak komplikovaný zvuk.
Proto bylo zpracování zvuku nakonec svěřeno samostatné zvukové kartě – aby se mohla soustředit na těžkou práci při zpracování zvuku a odlehčit hlavnímu procesoru.
Mohlo by vás zajímat
Zvukové karty v 90. letech
Přestože se od konce 90. let na základních deskách stále častěji objevovaly integrované audio funkce, zvukové karty stále nabízely výkonnější řešení s výrazně lepší kvalitou zvuku.
Pro jejich správný chod se však musely používat speciální ovladače, které v té době často nebyly optimálně naprogramované a mohly být nestabilní.
Zlomem se paradoxně stal dost neoblíbený systém Windows Vista, kde se Microsoft pokusil zpracování zvuku standardizovat. Systém byl nucen zpracovávat zvuk pomocí softwaru namísto hardwarově akcelerované karty. Přes počáteční potíže pak CPU zvládaly zpracování zvuku bez výraznější ztráty výkonu.
Zvukové výstupy dnes
Zdroj: Artsy Solomon / Pixabay
Když pak aplikace začaly podporovat architekturu Microsoftu Universal Audio Architecture (UAA), stačil pro kvalitní zvuk už jen moderní hlavní procesor a zvukové zařízení kompatibilní s UAA. Jejich čipy jsou jednodušší než zvukové karty, protože většinu úloh, které by jinak vykonával procesor zvukové karty, přebírá dostatečně výkonný hlavní procesor.
V dnešní době je vestavěný zvuk opravdu kvalitní, což by mělo většině uživatelů při každodenním používání stačit. Samostatné zvukové karty mohou poskytnout ještě lepší kvalitu zvuku, ale dnes se doporučují pouze nadšencům se speciálními požadavky nebo připojením.
Jako další možnost jsou však v tomto případě k dispozici externí zesilovače, které jsou lépe chráněny proti elektronickému rušení, k němuž může často docházet uvnitř počítače.
Zdroj: časopis Chip
video
